Přežije český národ 21. století, nebo zmizí z mapy Evropy?

Přežije český národ 21. století, nebo zmizí z mapy Evropy?
Autor: PhDr. Dana Hübelová, Ph.D., vedoucí Ústavu demografie a aplikované statistiky FRRMS Mendelovy univerzity Brno

 

Varovné změny ve vývoji plodnosti v České republice

Vývoj obyvatelstva (tzv. demografický vývoj) a jeho současný stav jsou odrazem působení změn, ke kterým došlo vlivem sociálních, ekonomických i politických změn v celé historii bývalého Československa a později České republiky. Vývoj počtu obyvatel je ovlivněný zejména počtem narozených dětí a migrací. Jedním z ukazatelů umožňujících hodnocení počtu narozených dětí je úhrnná plodnost. Zjednodušeně můžeme říci, že úhrnná plodnost udává počet živě narozených dětí, které by se narodily ženě v průběhu celého jejího reprodukčního (plodného) období (standardně vymezeného věkem 15–49 let). V rozvinutých zemích se za úroveň, která zajišťuje alespoň prostou reprodukci obyvatel, považuje hodnota 2,1 dítěte na ženu v plodném věku.

Úhrnná plodnost v České republice se od 80. let minulého století nachází pod kritickou hranicí, která nezajišťuje ani prostou reprodukci (tzn. obnovu populace procesem vymírání a rození) a tento stav dodnes nikdo koncepčně nevyřešil.Na počátku 90. let byla úhrnná plodnost těsně pod hranicí 1,9 dítě na ženu a rychle klesala (graf 1). Rok 1989 tak přinesl kromě přeměny politického režimu či orientace ekonomiky směrem k tržnímu hospodářství i změnu demografického chování. V České republice se tak díky ekonomickým a sociálně-společenským změnám postupně mění také populační (reprodukční) chování, což negativně ovlivňuje nejen současné demografické ukazatele, ale i jejich další vývoj se všemi důsledky v budoucnosti (sociální a zdravotní pojištění, důchodový systém, nedostatek pracovních sil aj.).

V roce 1999 dosáhla úhrnná plodnost svého národního minima, a to 1,13 dítěte na jednu ženu v čemž drží Česká republika navíc i smutný světový rekord.Přitom právě v 90. letech se podle stávajícího reprodukčního chování obyvatel očekávala druhá vlna porodnosti silných generačních ročníků ze 70. let, kdy byl přirozený demografický vývoj částečně brzděn ekonomickou a politickou situací a záměrnými zásahy státu (např. cílená populační neboli pronatalitní opatření). Tato opatření realizovaná právě v 70. letech (novomanželské půjčky, zvýšení porodného, prodloužení rodičovské dovolené, snížení cen kojeneckého a dětského oblečení aj.) se setkala s okamžitou reakcí v podobě zvyšování úhrnné plodnosti (s vrcholem v roce 1974 a plodností 2,43 dětí na ženu). Je třeba však také připomenout, že se jednalo o děti (bývají označovány jako generace „Husákových dětí“) zejména silných poválečných ročníků.

Po roce 1989 se objevila široká paleta nových životních příležitostí, která zcela změnila nejen společenský hodnotový žebříček, ale také vyvolala demografické změny, včetně odlišného pojímání smyslu pracovní kariéry a přístupu k trávení volného času. Příčin, které vedly ke změnám demografického chování, je nepochybně ve společnosti celá řada, neboť jak uvádí Kučera „dřívější uniformní způsob života – poměrně krátké období málo diferenciovaných možností vzdělávání, následované sňatkem v mladém věku, brzkým narozením převážně dvou dětí brzy po sobě jako v podstatě jediná možná životní kariéra – byl vystřídán širokou paletou životních příležitostí“ (Kučera, 1994, s. 27). Ukazuje se, že změny, ke kterým ve společnosti dochází, jsou patrně nevratné. Nikdo se s největší pravděpodobností nevrátí ve způsobu života před 50, 100 nebo více let. To však neznamená, že současné nastavení základních společenských hodnot je správné a že založení rodiny a narození dětí je přisuzováno náležité postavení.

Počínaje rokem 2000 se hodnota úhrnné plodnosti pomalu zvyšovala a od roku 2004 se tento nárůst zrychlil. Teprve v roce 2006 překonala úhrnná plodnost hranici 1,3 dítěte na jednu ženu, což je hranice vymezující populace s extrémně nízkou plodností. Počtem 1,33 dítěte na ženu se však v té době Česká republika i nadále řadila k zemím s velmi nízkou úrovní plodnosti. V roce 2008 se růst úhrnné plodnosti zastavil těsně pod hranicí 1,50 a po stagnaci a mírném poklesu opět plodnost narůstala na hodnostu přes 1,63 v roce 2016 (ČSÚ, 2017). V tomto období se jednalo právě o výše uvedenou druhou vlnu porodnosti silných ročníků ze 70. let.

Velmi výrazný je v celém období po roce 1989 jev růstu průměrného věku matek, resp. odkládání mateřství resp. rodičovství do vyššího věku (graf 1). Zatímco v roce 1993 byla nejvyšší míra plodnosti žen u věkové skupiny 20–24 let, v roce 2002 došlo k přesunutí maximální intenzity plodnosti do skupiny 25–30letých žen. Po roce 2010 byla znamenána nejvyšší plodnost u žen 30letých. V souvislosti s přesunem narození prvního dítěte do vyššího věku prvorodičky se ve větší míře objevují také problémy s graviditou, se zvýšeným počtem porodů císařským řezem a porodních komplikací (Ústav zdravotnických informací a statistiky, 2015).

 

Jaké mohou být důsledky nízké plodnosti v budoucnosti?

Generace narozená v letech 1995 až 2005 byla populačně nejslabší v novodobé historii České republiky. Až bude tato relativně malá generační skupin obyvatel zakládat rodiny a mít děti, dojde pravděpodobně v souladu s negativními trendy plodnosti pohybující se pod hranicí prosté reprodukce k výraznému zintenzivnění vymírání českého národa. Bez kompenzace zahraniční migrací nebude možné zachovat ani stávající počet obyvatel České republiky. Přitom právě celkový počet obyvatel dlouhodobě roste, ale tento nárůst je zajišťován především přírůstkem zahraniční migrace nikoliv plodnosti (porodností), nikoliv přírůstkem přirozeným (zjednodušeně řečeno porodností). To, zda přežije česká populace 21. století bude pravděpodobně v budoucnu velmi diskutované téma. Jak totiž zajistit přežití národa v zemi s tak nízkou porodností a současně s tak silným odporem k migraci? Řešení se nejeví možná až tak složité, jak se zdá. Bude však vyžadovat širší politickou shodu, tlak na změnu společenských hodnot, koncepční práci s mládeží již na základních a středních školách a změnu v celospolečenském uznání a ocenění rodiny. Zásadní bude navrátit rodině a dětem takové místo ve společnosti, které jim po staletí právem patřilo a jež i v současné době hraje pro další rozvoj státu zásadní roli. Je třeba si uvědomit, že rodina, která vychovává děti, formuje budoucí lidský kapitál (nepostradatelnou skupinu ekonomicky aktivních obyvatel), bez níž by nemohla fungovat ekonomika žádného státu. Investice do lidského kapitálu představují zejména náklady na výchovu a výživu dětí, které na svých bedrech nesou domácnosti rodin s dětmi. Rodina tak má naprosto unikátní a nenahraditelnou roly v tvorbě lidského kapitálu. Příkladem úspěšné prorodinné politiky mohou být skandinávské země či Francie. Lidstvo bylo vybaveno reprodukcí mnohem dříve než počítači, internetem, sociálními sítěmi, auty, profesními zájmy či lákavými nabídkami zájezdů, tedy stylem života, který je dnes jednou z příčin odkládání založení rodiny či klesající porodnosti.

Lidský kapitál je pro každý stát tou nejcennější hodnotou. Proto by měl stát považovat rodiny s dětmi i z ekonomického hlediska za důležité investory a jejich investic do lidského kapitálu si vážit alespoň stejným způsobem, jako investic do průmyslu, zemědělství, infrastruktury, kultury, sportu apod. Skryté náklady blahobytu současného sociálního státu nesou paradoxně na svých bedrech především rodiny s dětmi. Brání se tomu nižším počtem dětí, což je normální tržní reakce. Problémem je také změna hodnotové orientace. Strategie „odklad dětí a minimalizace počtu dětí“ je v podstatě obranou reakcí na deficit vstřícné státní i samosprávné politiky k rodině.

Použité informační zdroje:

ČSÚ. 2017: Obyvatelstvo - roční časové řady. Praha: ČSÚ. Dostupné na: https://www.czso.cz/csu/czso/obyvatelstvo_hu

Hübelová, D. 2014: Geodemografická analýza disparit kvality lidských zdrojů v České republice. Brno: Mendelova univerzita.

Kučera, T. 1994: Populace České republiky 1918-1991. Praha: ČDS, SÚ AVČR.

Ústav zdravotnických informací a statistiky. 2015: Rodička a novorozenec 2014–2015. Praha: ÚZIS.

 

a dovětek

Příčiny změn reprodukčního chování v České republice po roce 1989

Společenskou a politickou proměnu v České republice po roce 1989 provázela dynamická změna demografické chování obyvatel. Z rozsáhlé diskuse ve vědeckých publikacích a periodikách je možné sledovat různé přístupy vysvětlující současné sociální a demografické jevy. Je však patrné, že dosud nepanuje jednotný názor vysvětlující tyto změny (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková 2003).

Normativní teorie považují hlavní příčiny změn demografického chování změny hodnotových a postojových orientací mladé generace. Nositeli tohoto chování jsou mladí lidé preferující postmaterialistické hodnoty. Tyto hodnoty kladou důraz na kvalitu života, větší důraz na svobodu a autonomii jedince, rovnost příležitostí pro ženy a muže, preferenci životního stylu bez závazků, studium a cestování (Rabušic 1996, 1997, 2001). Výzkum zaměřený na mladou generaci do 30-ti let „Mladá generace 97“ (Fialová a kol. 2000) přinesl poznatky o tom, že mladí lidé ve svých plánech počítají se vstupem do manželství včetně dětí. Rodinný život pro ně neztrácí na významu, ale založení rodiny odkládají do pozdějšího věku, a to mimo jiné také z důvodu jejich prodlužujícího se studia. Chtějí být ekonomicky samostatní, uvedeni ve své profesi a preferují vstup do manželství až po ukončení studia a po delším soužití s partnerem na zkoušku (Fialová a kol. 2000, s. 83).

Racionální volba je hlavním motivem lidského chování, zohledňuje maximalizaci užitku a prospěchu z přijatého rozhodnutí či chování (nejde jen o maximalizaci ekonomickou). Reprodukční chování je negativně ovlivněno převážně zhoršenými ekonomickými podmínkami a zavedenými společenskými hodnotami, které podporují individualismus a konzumní způsob života (Rychtaříková 1997, 2010).

Teorie modernizace (Koschin, 2004) souvisí se strukturálními změnami, s přechodem k tzv. znalostní společnosti, kdy vzniká nový typ pracovníka označovaný jako znalostní pracovník. Znalostní pracovník potřebuje k výkonu své práce vysokou kvalifikaci, která se obvykle získává delším studiem, které zasahuje do období, ve kterém dříve docházelo k plození dětí. Pokud se tedy člověk chce ve znalostní společnosti uplatnit, musí věnovat podstatně delší dobu vzdělání, a to na úkor plození dětí, čímž logicky klesá plodnost. Ke kulturním změnám patří rovněž růst významu vzdělání. Bez dostatečného vzdělání se lidé ve společnosti neuplatní, dnes se hovoří o tzv. celoživotním vzdělání. Je to tedy priorita, která soutěží s plozením dětí, protože děti podstatně ubírají čas na vzdělávání. Pro děti už hovoří jediný důvod – citové uspokojení, toho lze dosáhnout i jediným dítětem. Není proto překvapivé, že úroveň plodnosti klesá až pod záchovnou míru. Dramaticky se změnil také podíl žen a párů, které programově nechtějí mít žádné dítě.

Stát a rodina po roce 1989

Rok 1989 přinesl řadu nejen politických, ale i společenských změn, které znamenaly mnoho nových příležitostí jako například cestování, podnikání nebo rozšířené možnosti vzdělávání, což mělo za následek celkový pokles počtu živě narozených a tendenci odkládání mateřství do stále pozdějšího věku. I. Možný (2002, s. 23) uvádí „…mít děti znamenalo vyšší náklady - nejenom ve stoupajících cenách, ale především ve ztrátě ušlých příležitostí“. Související příčinu poklesu lze spatřovat současně i ve změně rodinné politiky státu, tedy pohledu státu na rodinu. Stát vnímá založení rodiny a výchovu dětí jako soukromou záležitost, což se projevuje i ve finanční podpoře rodin. Dalším aspektem může být také dostupnost a zvyšování účinnosti antikoncepce.

Pokles úhrnné plodnosti ovlivňuje celá řada faktorů, které je možné v České republice konkrétně specifikovat.

  1. Mít dítě v současné době neznamená jen podstatně vyšší náklady na chod rodiny (nejenom ve stoupajících cenách potřeb pro malé dítě, ale také ve zvyšujících se nákladech na zájmové činnosti, školní potřeby nebo oblečení), ale především představuje ztrátu tzv. ušlých pracovních a kariérních příležitostí.

Příčinu nízkého počtu narozených dětí lze také spatřovat ve změně rodinné politiky státu. Je patrné, že státní politika stále více vnímá založení rodiny a výchovu dětí jako soukromou záležitost.

Náklady na bydlení tvoří již v průměru kolem 30 % výdajů domácností proti asi 15 % v roce 1989. V rodinách s malými dětmi ve velkých městech tvoří náklady na bydlení 60–70 % i více všech výdajů domácností.

Použité literární zdroje:

Fialová, L., Hamplová, D., Kučera, M., Vymětalová, S. 2000: Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: SLON.

Hamplová, D., Rychtaříková, J., Pikálková, S. 2003: České ženy. Vzdělání, partnerství, reprodukce a rodina. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Koschin, F. 2004: Co s ekonomickými důsledky stárnutí naší populace? Praha: VŠE.

Možný, I. 2002: Česká společnost. Praha: Portál.

Rabušic, L. 1996: O současném vývoji manželského a rodinného chování v České republice. In Demografie, Praha: Pedo, roč. 38, č. 3, s. 173–180.

Rabušic, L. 1997: Polemicky k současným změnám charakteru reprodukce v ČR (sociologická perspektiva v demografii). In Demografie, Praha: Pedo, roč. 39, č. 2, s. 114–119.

Rabušic, L. 2001: Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: Sociologické nakladatelství.

Rychtaříková, J. 1997: Nechci této společnosti namlouvat, že se nic neděje. In Demografie, Praha: Pedo, roč. 39, č. 4, s. 267–268.

Rychtaříková, J. 2010: Nová demografická situace v České republice od počátku devadesátých let. In Demografická situace České republiky. Proměny a kontexty 1993–2008, Praha: SLON, 2010.

 

 

Partneři

Den těhotenství
Jana Klaclová - +420 774 115 319
E-mail: info@dentehotenstvi.cz

Přihlašte se k odběru novinek o akci: